Ferrari

Enzo Ferrari prodával tento vůz s motorem uprostřed jako zvláštní model na památku svého syna Dina. Ferrari Dino se stal ve své době jedním z nejoblíbenějších modelů této značky.

Luxusní autíčka - Ferrari 250GT Lusso

Lusso znamená luxusní, a přestože 250GT Lusso nebyl tak rafinovaný jako ostatní superautomobily, byl mezi „dvěstěpadesátkami” Ferrari nejpopulárnější.

Karoserie byla ocelová, ale dveře, kapota a podlaha z lehkých slitin. Stejný materiál pak byl použit i na jiné části vozu, aby se snížila hmotnost. Několik exemplářů bylo zřejmě celohliníkových.

Karoserie Luss navrhl Ferrariho oblíbenec Pininfarina, vyráběla ji však karosářská firma Scaglietti, která z výrobních důvodů modifikovala některé detaily.

Lusso bylo posazeno na šasi s krátkým rozvorem podobné nesmrtelnému 250 GTO. Motor však byl posunut poněkud dopředu.

Lusso mělo týž vidlicový dvanáctiválcový motor jako ostatní „dvěstěpadesátky”, byl pouze poněkud níže vyladěný.

Luxusní stroj Ferrari zajisté nehýřil komfortem, přece však měl mnohá zlepšení oproti předchozím Ferrari: více prostoru, kompletní a dobře nařízený soubor přístrojů, prohloubená sedadla a centrální konzoli. Stále se však nedostávalo místo pro skříňku na rukavice a pro rádio.

Místo nárazníku přes celou šířku vozu byly pod blikači umístěny malé pochromované chrániče. Z hlediska ochrany sice byly zřejmě skoro k ničemu, ale vizuálně tvořily velmi přitažlivý prvek.

Luxusní autíčka - Ferrari Superamerica

Jméno říká všechno. Luxusní Superamerica se vyráběla především pro trh USA a ve své době to bylo nejdokonalejší Ferrari.

Splývavé a pohledné uspořádání zádi modelu 400 SA ponechávalo jen málo prostoru v kufru. Ferrari proto navrhl vlastní tvary zavazadel tak, aby se do něj vešla.

Karoserie vozu 400 SA (jak se Superamerica zkráceně označovala) byla téměř ve všech případech dílem Pininfarinovým. Jen dva vozy karosoval Scaglietti – jedním byla berlinetta (sedan) druhým spyder (kabriolet).

Vidlicové dvanáctiválcové motory dřívějších velkých Ferrari navrhoval Aurelio Lampredi, v modelu 400 Superamerica však debutoval nový V12.

Vozům Ferrari v té době obvykle scházely štítky s firemním označením. Tento 400 SA je výjimka, neboť má vzadu pod zkříženými vlajkami Ferrariho a Pininfariny uvedeno své plné jméno. Jeden exemplář z roku 1960, neobvykle vypadající vůz, věnovaný šéfu Fiatu, nemá však vůbec žádné označení výrobce – možná proto, aby to nerozčilovalo jeho zaměstnance.

Vůz, který osobně používal Battista Pininfarina, měl zatažitelné světlomety. Vozy navrhované pro zákazníky však měly světlomety buď volně upevněné na karoserii, nebo zakryté čirými plastovými kryty.

Luxusní autíčka - Ferrari Daytona

Daytona s motorem vpředu byla nemoderní už v roce 1969, kdy se objevila, nicméně se stala jedním z nejoblíbenějších modelů Ferrari vůbec.

Klimatizace byla pouze na objednávku. Pokud ji vůz neměl, větrací otvory za zadním oknem pomáhaly chladit kabinu a odvádět z ní vydýchaný vzduch.

Svižný vzhled Daytony – ať u měla formu kupé nebo kabrioletu – byl výtvorem vykazujícím vrcholnou míru inspirace, přičemž hlavním aspektem její krásy byl prostý tvar nezatížený žádnými zbytečnostmi. Byla navržena s pomocí větveného tunelu a ostrý nos vozu výrazně pomohl snížit jeho koeficient aerodynamického odporu.

Vidlicový dvanáctiválcový motor z lehkých slitin, opatřený čtyřmi vačkovými hřídeli a vybavený šesti karburátory se zdvojenými sytiči, byl umístěn v předku vozu a převodovka byla připojena za motor. Toto uspořádání způsobilo, že Daytona měla téměř perfektní rozložení hmotnosti na obě nápravy.

Světlomety měly původně kryty z plexiskla, od roku 1971 se však montovaly světlomety zatažitelné, takže jejich vyklopení odhalovalo podle potřeby čtveřici světel. Některé vozy, měly pod panoramatickými indikátory také dálkové světlomety, takže pro použití světelné houkačky nebylo třeba odkrývat hlavní světlo.

Luxusní autíčka - Ferrari Dino

Enzo Ferrari prodával tento vůz s motorem uprostřed jako zvláštní model na památku svého syna Dina. Ferrari Dino se stal ve své době jedním z nejoblíbenějších modelů této značky.

Vidlicový šestiválcový motor byl těsně spřízněn s motory vozů Ferrari pro formuli 1 z 50. let. Rozměry válců byly prakticky totožné.

Dveře měly malé a velmi elegantní kliky. Páčky klik byly umístěny na horní straně dveří, aby nenarušovaly hladké boky Dina.

Dino by téměř perfektně vyvážený díky kompaktnímu motoru uloženému uprostřed vozu a díky dobře navrženému šasi. Odvětrané kotoučové brzdy proto mohly mít na předních i zadních kolech stejný rozměr. Vůz se dal i skvěle ovládat.

Až do roku 1969 měl Dino karoserii z lehkých slitin. Ta pak byla u modelu 246 GT nahrazena ocelovou karoserií, která se vyráběla snadněji.

Zvláštním rysem Dina bylo plavné žebrování na zádi. Obalovalo kryt motoru, ale zachovávalo atraktivní splývavé linie karoserie. U modelu Dino bylo snažení mimořádně efektivní.

Většina vozů modelu Dino měla označení Ferrari. Sama firma vozy neoznačovala, ale majitelé běžně slavný údaj dodávali, aby nemohly vznikat nežádoucí pochyby o původu jejich miláčků.

Luxusní autíčka - Ferrari 308

Model 308 možná někdo zná z amerického televizního seriálu Mangnum. Tento nástupce Dina však má ke chlubení mnohem víc než pomíjivou slávu ze seriálu.

Model 308 byl striktně dvousedadlový vůz s motorem uloženým uprostřed vozu přímo proti sedadlům. Díky tomuto umístění byl vůz téměř dokonale vyvážený.

První vozy měly karoserii ze sklolaminátu, ale ani ne za dva měsíce po zahájení výroby se přešlo na ocel. Vespod bylo tradiční šasi z ocelových trubek.

Kvůli velkým odvětrávacím hrdlům vedeným přes dveře byly kliky dveří velmi malé; měly podobu maličkých páček na horní straně dveřních panelů.

Kromě čtyřsedadlové verze 308 GT4, kterou navrhoval Bertone a měla odlišný design, existovaly dvě verze vlastního modelu 308. Verze GTB se začala vyrábět první a měla pevnou střechu. Žádanější (a tudíž úspěšnější) verze GTS měla snímací střešní panel.

Model 308 používal první vidlicový osmiválcový motor Ferrari určený pro silnici. Motor, příčně uložený uprostřed vozu, byl původně vybaven čtyřmi Weberovými karburátory, ale od roku 1981 dostal zařízení na vstřikování paliva Bosch, aby vyhověl stále přísnějším americkým předpisům o regulaci emisí. To fakticky způsobilo pokles výkonu, což příští rok napravilo zavedením hlavy „quattrovalvole” tj. se čtyřmi ventily.

Luxusní autíčka - Ferrari Mondial

Mondial je dnes už zapomenutý superautomobil, avšak jeho konfigurace 2 + 2 byla velmi praktická a byl to první Ferrari, který měl od počátku vstřikování paliva.

Mondial nepatří mezi největší výtvor od Ferrariho. Zadání, totiž vůz s motorem uprostřed, poskytující však dost místa pro čtyři osoby, byl tvrdý oříšek i pro takového mistra, jako byl Pininfarina. Kritici prohlašovali, že karoserie je příliš dlouhá a linie střechy verze kupé příliš vysoká. Vozy vyrobené před rokem 1982 měly také velké černé plastové nárazníky, které na takovém voze jako Ferrari vypadaly lacině a ošuntěle.

Malé pravoúhlé pole větracích otvorů svědčí o tom, že tento vůz je verze Mondial T. Mondialy měly svůj vidlicový osmiválcový motor původně uložen příčně. Roku 1989 při zvyšování výkonu byl motor překonstruován a uložen podélně, příčně však byla umístěna převodovka. Před touto změnou měly Mondialy větší, lichoběžníkové mřížky, často kritizované, že narušují hladké linie boků vozu.

Chladič musel být odstupňován do úhlu, aby se vešel do předního kufru a zbylo aspoň trochu místa pro zavazadla. Mondial měl však také docela použitelný zavazadlový prostor vzadu.

Karoserie byla celoocelová, upevněná na separátních šasi z ocelových trubek.

Luxusní autíčka - Ferrari Testarossa

Okázalou vlajkovou lodí „vzpínajícího se koně” v 80. letech byl Ferrari Testarossa, plnokrevný superautomobil s vidlicovým dvanáctiválcovým motorem a úchvatnou karoserií, vyzařující čirou mužnost.

Je dobře známo, že vzhledem k omezenému prostoru je velmi obtížné provádět jakékoli práce na motorech uložených uprostřed vozu. V případě Testarossy se však dal spustit kvůli údržbě celý zadní pomocný rám i s motorem a převodovkou, které zůstaly na svém místě. Přesto bylo lépe tento úkon přenechat Ferrariho profesionálům.

Design byl jako obvykle Pininfarinovo dílo, ale všechny záchyty byly zdůrazněny, aby se Testarossa se svou karoserií z oceli a slitin stala co nejextravagantnější.

Nejvýraznějším vizuálním motivem byly pásy na bocích kudy se přiváděl vzduch k chladiči. Tento motiv se opakoval na zádi, kde kryt z vodorovných tyček přesahoval přes vývody i zadní světla.

Ferrari dodával speciálně tvarovaná zavazadla, aby se hodila do předního kufru. Ani tak tam nebylo mnoho místa, protože čelo vozu rychle klesalo a vpředu byla umístěna také baterie.

Není ani třeba konstatovat, že hlavy válců Testarossy byly natřeny na červeno.

Testarossa byla ve své době nejširším sériovým vozem mezi vozy do 2 m výšky. Také rozchod zadní nápravy byl větší než vpředu, aby se vyrovnala hmotnost motoru.

Luxusní autíčka - Ferrari F40

F40 byl návrat Ferrariho k základu superautomobilů. Odmítl civilizovat ve jménu cesty zpět k tomu, co Ferrari vždycky uměl nejlépe: jezdit rychle!

F40 měl dvě palivové nádrže, a tudíž i dva plnící otvory umístěné po stranách zadních sloupků střechy.

Karoserie byla z uhlíkových vláken a Kevlaru.

Pininfarina přišel stylem karoserie, který zrcadlil chování F40. Byl ostrohranný, zamyšlený, působil až hrozivě. Velmi výrazné zadní křídlo vytvářelo značný přítlačný efekt a drželo záď F40 na vozovce. Spodek vozu byl plochý, což také spoluvytvářelo přitlačený efekt.

Vrcholem extravagance byla možnost podívat se – jako by nestačilo, že se někdo v F40 vůbec projíždí – na celoslitinový motor se čtyřmi vačkovými hřídeli a 32 ventily skrze sklo v zadní kapotě. Byl to sice jen vidlicový osmiválec se zdvihovým objemem 2 936 cm3, ale dvě spřažená turbodmychadla a vstřikovací zařízení paliva Marelli Weber pomohly vyhnat výkon na mimořádných 356 kW. A kdybyste snad chtěli ještě trochu víc, Ferrari dodával stavebnicový soubor, s jehož pomocí se dal výkon motoru zvednout a dalších 149 kW.

F40 měl tři výfuky. Dva odváděly plyny z motoru, třetí uprostřed odpad z turbodmychadel.

Luxusní autíčka - Ferrari 550 Maranello

Model 550 Maranello, pojmenovaný po místě, kde sídlí závody Ferrari, byl italský superautomobil, který kombinoval praktičnost a snadné řízení s ohromující výkonností a skvělou ovladatelností.

Model 550 Maranello navrhl Pininfarina, vůz však není považován za jeden z jeho mistrovských výtvorů. Je sice atraktivní, ale přesto nesnese srovnání s klasickými modely Ferrari vzešlými z Pininfarinvy dílny. Vytýká se mu, že je nevýrazný a místy přeplácaný.

Vidlicový dvanáctiválcový motor uložený vpředu je návratem k hodnotám 60. let; všechny velké Ferrari od té doby měly totiž motory uloženy uprostřed. Motor byl stejný jako u modelu 456GT, ale inženýři se nespokojili s jeho dosavadním výkonem a vytáhli z něj 36,5 kW navíc.

Model 550 Maranello měl tradiční legovanou řadící páku v podlaze. Jeho dnešní podoba, 575 Maranello, je však první dvanáctiválcové silniční Ferrari, které používá převodovku ve stylu formule 1 s páčkami na volantu.

Hliníková karoserie je upevněna na ocelovém rámu.

Kabina modelu 550 Maranello byla velmi dobře vyrobena, zejména v měřítcích vozů Ferrari. Byla tu klimatizace, kožené potahy, sedadla stavitelná na osm způsobů a CD přehrávač.

Kulatá koncová světla jsou tradiční typický znak vozů Ferrari.

Luxusní autíčka - Ferrari 360 Modena

Každé nové Ferrari je zdokonalením předchozích a nynější Modena s motorem uprostřed je technicky i na pohled zázrak, který stanoví nové standarty i v měřítkách firmy Ferrari.

Model 360 dokáže vytvářet přítlačný efekt bez jakýchkoli spoilerů, a to ve větší míře než předchozí model 355. Pininfarina potřeboval řadu testů ve větrném tunelu, aby přišel na tvar, který je zároveň účinný a přitažlivý.

V modelu 360 Ferrari poprvé použil celohliníkovou konstrukci. Předtím stavěl vozy se slitinovou karoserií, Modena má však skořepinovou samonosnou karoserii z hliníku a hliníkové jsou i prvky zavěšení.

Vidlicový osmiválcový motor Ferrari byl pro model 360 kompletně přepracován. Má 40 ventilů (po třech sacích a dvou výfukových na každý válec) a čtyři vačkové hřídele, po dvou na každou řadu válců. Vnitřní části motoru jsou vyrobeny z tvrzeného kovaného hliníku a titanu. Motor je jednotka s velmi vysokým počtem otáček, má maximální výkon při 8 500 ot/min.

Dřívější vidlicové osmiválce Ferrari měly chladiče montovány v jedné lince s motorem, v Modeně však jsou dva chladiče umístěné na čele vozu, každý v jednom rohu.

V modelu 360 se poprvé objevila zbrusu nová šestistupňová manuální převodovka.

Právní prohlášení: Obsah internetového magazínu i jednotlivé jejich prvky jsou právně chráněny. Jakékoli užití spočívající v kopírování a/nebo napodobování obsahu a/nebo prvku tohoto internetového magazínu bez výslovného souhlasu provozovatele internetového magazínu je protiprávní, porušující práva společnosti k autorskému dílu a databázi a zakládající nekalosoutěžní jednání. Neoprávněným užitím obsahu a/nebo prvku interntového magazínu může dojít též k naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže dle § 248 trestního zákoníku a/nebo trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi dle § 270 trestního zákoníku, za jejichž spáchání může být uložen trest zákazu činnosti, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty nebo trest odnětí svobody. Pokud máte o užití obsahu a/nebo prvku internetového magazínu zájem, kontaktujte redakci internetového magazínu. id19679 (internetovy-magazin.cz#7951)


Přidat komentář